Více o knize..
Dnes už celosvětově proslulá kniha Carol Dweck, ve které Dweck rozlišuje mezi dvěma základními nastaveními mysli: růstovým nastavením mysli a fixním nastavením mysli.
Fixní nastavení mysli vychází z předpokladu, že schopnosti a talent jsou vrozené a je obtížné se jakkoli zlepšovat. Úsilí je vnímáno jako kompenzace nedostatku ve schopnostech, a pokud člověk musí vynakládat úsilí k dosažení určitého cíle, pak je to proto, že mu schopnosti scházejí. Proto lidé s fixním nastavením mysli vnímají neúspěch často velmi dramaticky, před ostatními ho tají a jejich sebevědomí může neúspěchem velmi trpět.
Oproti tomu růstové nastavení mysli předpokládá, že úspěch je dílem především úsilí, trpělivosti, tréninku a odhodlání znovu a znovu zkoušet jiné cesty k dosažení cíle a učit se z chyb.
Tyto dva diametrálně odlišné pohledy podle Dweck velmi výrazně ovlivňují to, jakým způsobem vnímáme svět, a pochopitelně interpretujeme své úspěchy a neúspěchy.
Co nás zaujalo:
Jak se projevuje fixní a růstové nastavení u vrcholových sportovců? Příklad růstového nastavení mysli? Co třeba výrok Michaela Jordana? „Nedal jsem před devět tisíc košů. Prohrál jsem skoro tři sta zápasů. Šestadvacetkrát mi svěřili vítězný hod a já minul.“
Jak se projevuje růstové a fixní nastavení mysli v pracovním kontextu? Jak souvisí růstové nastavení mysli a kreativní a inovativní myšlení? Velmi výrazně, a je to logické: kdo by se odvážil na „neprobádanou půdu“ s vědomím, že každý omyl bude „po zásluze potrestán“?
Zaměstnanci firem s růstovým nastavením mysli výrazně více kladně odpovídají na otázky jako:
„Lidé v této společnosti jsou důvěryhodní.“
„Cítím silnou spoluodpovědnost za budoucnost společnosti a pocit závazku k ní.“
„Lidé jsou v této firmě vedeni k tomu, aby mysleli inovativně – kreativita je vítána.“
A co vaše firma – pěstuje kulturu géniů nebo kulturu rozvoje?
Jak fixní nastavení mysli neprospívá v romantických vztazích? O tom, jak čekání na „prince na bílém koni“ může trvat celý život, i o tom, že interpretace odlišností mezi lidmi jako nepřekonatelných překážek ve vztahu, čtení myšlenek a odsuzování vede vztah spolehlivě do záhuby.
A nakonec kapitola o tom, jak nepředávat fixní myšlení vlastním dětem, o tom, jak se pozná skvělý učitel a o bezpodmínečném přijetí. Jak děti chválit tak, aby je to motivovalo k dalšímu zlepšování a stimulovalo jejich přirozenou dětskou zvídavost? A naopak, jak lze spolehlivě odradit dítě a utvrdit je v tom, že pokud není nejlepší, není oč stát, že chybuje jen slaboch, a že slabiny je třeba za každou cenu maskovat?
Stačí si vybrat oblast, která vás zajímá nejvíce, kniha obsahuje desítky reálných příkladů. Někdy slýchám výhrady k učení Carol Dweck ve smyslu: existuje přece jen určitá vrozená míra talentu, schopností a Dweck je příliš optimistická v názoru, že se talent dá rozvíjet nekonečně a všichni se při troše úsilí můžeme stát špičkovými sportovci nebo klavírními virtuosy.
S tím nesouhlasím. Ale jsem názoru, že každému z nás by v různých situacích více růstového nastavení mysli prospělo, neboť úzce souvisí se schopností učit se z vlastních chyb i akceptací nedokonalostí u našich blízkých.
