Kritický postoj k sobě samému je zaručený recept na nespokojenost. Neznamená to, že bychom měli ignorovat naše slabé stránky nebo negativní události. Je ale důležité pochopit, že nikdo není perfektní.

​

Je podstatné umět se podívat na věci z perspektivy a nepříjemné situace vidět jako normální součást našeho života. Také to znamená nesoustředit se na to, co nemáme nebo nemůžeme dělat, ale vážit si naopak toho, co máme nebo dělat můžeme.

Psychologové popisují dvě hlavní součásti duševní pohody:

• cítit se dobře - to, co popisujeme běžně jako pocit štěstí nebo spokojenosti

• správné fungování - správné fungování je výsledkem součinnosti několika faktorů, které přispívají k tomu, jako dobře nebo šťastni se cítíme. Jedním z těchto faktorů je sebepřijetí nebo sebeúcta.

​

Sebeúcta, neboli kladný vztah člověka k sobě samému, byla po dlouhou dobu předmětem psychologických studií. Sebepřijetí je pak širším konceptem, který navíc

s sebou nese znalost našich kladných a záporných stránek, srovnání se s naší minulostí a přijetí sebe sama i přes vědomí našich nedokonalostí. Sebepřijetí neznamená, že ignorujeme věci, které se nám nedaří nebo chyby, které jsme udělali, znamená to ale, že se přijímáme i s těmito nedokonalostmi.

Albert Ellis, jeden ze slavných psychologů 20. století popsal dva typy přijetí

​

• podmíněné přijetí - přijímáme se pouze za určitých podmínek, například pokud jsme úspěšní). Pokud nesplníme tyto podmínky, které na sebe klademe, považujeme to za selhání, obviňujeme se, případně se cítíme jako že jsme "k ničemu". Tyto negativní pocity pak mohou vést k tomu, že na neúspěších zbytečně lpíme a zveličujeme je. Takový přístup je samozřejmě velkou bariérou na cestě za spokojeností.

• nepodmíněné přijetí - kdy se přijímáme za všech okolností, bez ohledu na to, zda se nám zrovna daří dosahovat našich cílů či nikoliv. Neúspěchy bereme jako normální součást našeho života a z neúspěchů se snažíme poučit.

Existuje řada vědeckých důkazů o tom, že lidé se zdravou mírou sebedůvěry či sebeúcty jsou optimističtější a šťastnější, a prožívají méně negativistických postojů, depresí a úzkostí než u lidé s nízkou sebeúctou. [3][6]

Není to ale tak jednoduché. Martin Seligman, „otec“ pozitivní psychologie, varuje před nebezpečím přehnaného nadhodnocování se. [5] Pokud se přeceňujeme, můžeme být například zvýšeně citliví na kritiku a na dobře míněnou zpětnou vazbu můžeme reagovat podrážděně. [6] Pokud se nadhodnocujeme, můžeme mít pocit, že jsme perfektní a pak nám chybí impulz k tomu se v něčem zlepšovat nebo se něco nového učit.

Sebedůvěra (na rozdíl od sebepřijetí) typicky záleží na tom, jak dobří jsme v jednotlivých oblastech života, například jaký je náš vzhled či výkon v práci, ve škole nebo v konkrétní činnosti (sport, kresba). Proto sebedůvěra může kolísat s ohledem na naše nedávné úspěchy nebo neúspěchy v té které oblasti. [6]

Jednoduchým způsobem, kterým si můžete vyzkoušet, zda jste k sobě příliš kritičtí či tvrdí je sledovat to, jak se sebou samým mluvíte. Všimněte si, co se vám honí hlavou a jak se hodnotíte v případě nějakého neúspěchu. Káráte se a jste přehnaně kritičtí ("Jsem nemožný, vždycky to pokazím.", "Jsem nula, nikdy to nikam nedotáhnu.")? Byli byste takto kritičtí i k příteli nebo kamarádce nebo byste volili jiná slova, například "Potřebuješ se na to jen lépe připravit, příště to zvládneš"? Všímavost nám může pomoci zachytit tyto negativní výroky k sobě samému a pracovat s nimi.

Moderní psychologie a neurověda nedávno zahájily výzkum „sebe-laskavosti“ (self-compassion), který je konceptem buddhismu po tisíce let. Studie objevily, že laskavost k sobě samému souvisí s vyšším pocitem štěstí, optimismem, zvídavostí, odolností, naopak odbourává stres a úzkost. Díky zdravé sebedůvěře také lépe navazujeme vztahy s druhými. [6] Sebeúctu definujeme jako složenou ze tří součástí:

• Být laskavý a rozumět sám sobě v případě utrpení nebo vnímání nedostatečnosti;

• Pochopit smysl běžného života, rozpoznat, že bolest a selhání jsou nevyhnutelným aspektem života pro všechny osoby; a

• Mít vyvážené povědomí o našich emocích – schopnost čelit bolestivým myšlenkám a citům bez nadsázek, zbytečných dramat či sebelítosti.

Kirstin Neff, vedoucí psycholožka ve studii sebeúcty, tvrdí, že pokud se považujeme za jediné, kteří něco kazí nebo v něčem nevynikají, vede to k pocitům hanby, což nás může izolovat od ostatních lidí. Naproti tomu, pokud si uvědomíme, že podobně se cítí všichni lidé v určitých situacích, jsme schopni se na druhé napojit, a pak věnovat tu samou péči a laskavost nám samotným stejně, jako bychom ji poskytovali druhým. V jiných slovech Kirstin tvrdí, že „laskavost k sobě samému se objevuje přesně v momentu, když naše sebedůvěra selže“. [6]

Studie Neff a dalších psychologů také poukazují to, že laskavost k sobě samému zmírňuje porovnávání s druhými. Pomáhá nám vidět problémy z jiné perspektivy a snížit sebelítost. Laskavost k sobě samému nás motivuje vypořádat se s výzvami a učit se z chyb. Byla také prokázána souvislost mezi laskavostí k sobě samému a schopností osvojovat si nové dovednosti a znalosti. [6]